Dnes má moje kamarádka narozeniny. A já jí nemůžu popřát. Moc ráda bych k ní zašla a popovídala si s ní. Líbilo by se mi jít společně třeba jen na obyčejnou procházku kolem řeky. Nebo si sednout do našeho oblíbeného Vagónku, restaurace na rohu naší ulice ve Frýdku-Místku.
Nejde to.
Má kamarádka Lusy se letošních narozenin nedočkala. Rakovina se v jejím těle mnoho let pomalu, ale vytrvale usazovala, až nakonec zcela zvítězila.
Věděla, co ji čeká a přesto žila naplno
Znala Lusy svou prognózu? Ano.
Byla zahořklá, unavená, bez elánu? Ani náhodou.
Znám pouze málo lidí s takovým pozitivním naladěním a optimismem, jako měla ona. Ještě týden předtím, než vydechla naposledy, plánovala prázdniny v Kanadě.
Důležité je však zdůraznit: Lusy nežila naplno proto, že měla rakovinu. Její nadšení ze života, radost a otevřenost byly pro lidi kolem ní inspirací dlouho předtím, než onemocněla. Tohle své osobní nastavení si nenechala vzít ani ve chvílích nemoci.
Žijme, jako by byl každý náš den ten poslední
Říká se, že bychom se měli každé ráno rozhodnout, že chceme žít tak, jako by to byl náš poslední den.
Lusy takhle žila. Ne ze strachu. Ale přirozeně. Autenticky. Odjakživa.
A pak je tu otázka, která se dotýká nás ostatních.
A co my? Relativně zdraví. S časem před sebou. My, kteří nemáme vážnou nemoc. Zato můžeme mít pocit, že máme dost času.
Často nám dny protékají mezi prsty.
Dny se mění v týdny. Týdny v roky.
A jednoho dne si uvědomíme, že jsme promarnili spoustu příležitostí:
• žít své sny
• být sami sebou
• uskutečnit to, co jsme odkládali na jindy
Čeho lidé nejvíc litují na konci života
Lidé v posledních dnech svého života, nejčastěji nelitují toho, že něco zkusili a nevyšlo to.
Litují toho, že:
• žili podle očekávání druhých
• nebyli tím, kým chtěli být
• se mračili místo toho, aby se smáli
• neinvestovali svůj čas do přátelství
• trávili příliš mnoho času prací místo toho, aby byli se svými blízkými
• stále čekali na vhodnou chvíli
Litují propásnutých dní.
Nikdy není pozdě. Ale proč čekat?
Spisovatelka George Eliot kdysi napsala: „Nikdy není pozdě stát se tím, kým jsme mohli být.“
Psycholog Viktor Frankl k tomu přidal jiný, neméně důležitý pohled. Připomíná, že člověku může být vzato téměř všechno –kromě svobody zvolit si postoj k tomu, co se mu děje. A to platí nejen v krajních životních situacích, ale i v těch tichých, nenápadných zlomových obdobích. Prázdné hnízdo je jedním z nich.
Čas, kdy děti odejdou z domu není o nemoci, není to tragédie, ale může bolet. Může přinést nejistotu, ztrátu směru, pocit, že něco důležitého skončilo. A právě tehdy se znovu ukazuje, že máme možnost volby: buď zůstat stát v prázdnu, nebo dát životu nový smysl.
Vystoupit ze své komfortní zóny můžeme i na hospicovém lůžku. Ale nemusíme na tuhle chvíli čekat.
Můžeme se rozhodnout teď.
Stejně jako Lusy.
Protože náš život si to zaslouží.
Dnes jí nemůžu popřát, ale můžu vzpomínat
K Lusy dnes nemůžu přijít a popřát jí k narozeninám. Navždy ale zůstane v mém srdci.
Můžu si také připomenout naše přátelství tím, že si pustím podcast, který jsme spolu pár měsíců před jejím posledním rozloučením nahrály.
Zlobilo nás připojení a video se sekalo. Musela jsem ho hodně sestříhat. Kvůli jejímu zdravotnímu stavu jsem ji neříkala, abychom ten rozhovor nahrály znovu.
Přesto – nebo právě proto – má ten rozhovor obrovskou hodnotu.
Pokud jsi tento podcast ještě neslyšela, pusť si ho.
Je to setkání s ženou, která svůj život opravdu žila.
